Nepál 2023

Doslovný přepis deníku expedice.
Autor Tomáš Třebický.

Vídeň

Tak odlet se nám nakonec zkomplikoval a kvůli nemoci na poslední chvíli zvažujeme co s tím. Po několika telefonátech se nakonec rozhodujeme pokračova dle původního plánu.

Bohužel jsem kvůli tomu byl vyloučen a musím jet na letiště sám autobusem, sedět v letadle jinde než ostatní a spát ve vlastním pokoji. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. Klára říká, že naše expedice jednoho neschopného, jednoho chromého a jednoho nemocného “alias parta hic”, nic takového tam v Nepálu ještě neviděli.

Tak nakonec máme místa v letadle vedle sebe a tak v letadle asi jako jediní sedíme celou cestu v respirátorech. Asi jsme podezřelí, ale co se dá dělat…

Pavel si v letadle na obrazovce před sebou našel nějakou hru podobnou piškvorkám a je do toho tak zažraný, že nadává kapitánovi když chce už přistávat. Já jsem mezitím vyhrál 10 000 USD v chcete být milionářem. Přistáváme v Doha.

Doha - Kathmandu
17.3.23

Přestupujeme v Doha a pokračujeme letem do Kathmandu. Po přistání vyřizujeme víza a jsme moc šťastní že jsme si formulář vyplnili doma. Na to se tady stála fronta na hodinu. My jenom platíme poplatek za vízum a jdeme na pasovou kontrolu.

Tak hned první seznámení s nepálem, na letišti hledáme domluvený taxík a nic. Taxík z ubytování nikde. Odchytává nás nějaký chlapík, ať mu dáme číslo a že tam zavolá. Samozřejmě že na nás zapomněli. Naštěstí člověk, který volal do hotelu nám nabízí, že nás tam odveze a chce za to o polovinu méně, než chtěli původně v ubytování.

V ubytování si bereme pokoj navíc abych kluky nenakazil. Jdeme ven, měníme peníze, kluci kupují sim karty a já hledám láhev na vodu, mapu treku a mačky. Láhev na vodu není přesně to co hledám a mačky nemůžu sehnat vůbec. No nic, prdíme na to a jdeme jíst. Přímo před ubytováním máme takový stánek kungfu nudle (když se to jmenuje jako podnik, tak to musí být dobré), Zahradník pekingské nudle a Pavel sečuánské nudle. K tomu pomerančový džus a já kungfu džus. Za vše platíme 1600 NPR.

Po večeři kupuji ještě pohledy a známky a nakonec nacházím i mačky. Za 4200 NPR mi to nepřijde úplně levné, ale beru je. Pavel pak říká, že to není vůbec špatné.

Zhruba v 5 začíná pršet a elektrika natahaná jako všude v asii kolabuje. Celá elektrická síť v Kathmandu střídavě funguje čtvrt hodiny a nefunguje hodinu a tak až do večera obchody a restaurace fungují na svíčkách a bateriích. Jdeme si ještě koupit jedno pivo na spaní a po vypití jdeme nakonec ještě naproti do baru na další dvě. Pivo tady stojí 800 NPR, což je víc než nejdražší jídlo v restauraci.

Na recepci hotelu si domlouváme ranní taxi na 5:30 na letiště a jdeme spát.

Kathmandu - Lukla - Monjo
18.3.23

Vstáváme před 5, balíme a odcházíme. Na recepci stejná situace jako včera. Taxi zase nikdo nezajistil, naštěstí vycházíme na ulici a hned první auto co jede kolem je taxi, co nás na letiště odveze. Řidič chce 800 NPR, jsem rozespalý a říkám mu, že v žádném případě že mu dám maximálně 15 USD. Jsem rozespalý a vůbec si neuvědomuji, že mu nabízím víc než dvojnásobek toho, co chtěl on. Uvědomji si to až když vidím, jak se tváří zmateně a pak se tomu smějeme. Nakonec mu nechávám 1000 NPR a jsme za něj moc rádi. Na letišti Zahradník totiž začíná stresovat a nemůže najít letenku. Taxikáři říkám ať počká, než ji najde. Taxikář se ptá, za jak dlouho nám to jede, za 1,5 hodiny, tak na to říká, že to stihneme ještě dojet do hotelu. Nakonec s Pavlem Zahradníkovi vyhazujeme věci z krosny, malého bytohu a letenku nacházíme.

Letadlo má půl hodiny zpoždění, ale to nám nevadí. Jedeme autobusem j nejmenšímu letadlu na ploše, čekáme než do něj nahází naše věci a natankují a všech 14 nebo 15 lidí nastupuje. Letadlu se hrozně kýve vrtule, tak snad to zvládne. Cestou v letadle natáčím kokpit s piloty (sedíme hned za piloty). Přichází letuška, že je zákaz natáčení. No nic, přistání v Lukle nejde nenatočit. Trochu strachu, tvrdá rána a prudké brždění. Nejkratší dráha na světě.

Po přistání přebalujeme malý batůžek do krosny a stres číslo dva. Tentokrát zase Pavel nemůže najít peněženku. V peněžence měl 120 000 NPR. Nakonec má a tak vyrážíme. Z Lukly do Monjo je to nějakých 12-13 km a 1000 nastoupaných metrů. Cesta na 5,5 hodiny. Ještě v Lukle vyřizujeme poslední povolení. Lokální taxa pro vládu 2000 NPR. A pak už jenom jdeme, je tak 5-10°C a za polovinou začíná lehce mrholit, tak nasazujeme pláštěnky. Do Monjo přicházíme kolem půl 4 a bez problémů nacházíme ubytování s restaurací a ubytování dostáváme zadarmo pod podmínkou, že tu budeme i jíst. Na sprchu nakonec všeichni prdíme a raději si místo toho koupíme jeden čaj navíc. Ubytování v Monjo kde bydlíme je ve výšce 2900 m n. M. v noci je kolem nuly.

Ještě doplňuji, že si průběžně měříme kyslík, tak zhruba v polovině cesty, na obědě jsme naměřili: Zahradník 98, já 96 a pavel 93. Měření večer po večeři se všichni srovnáváme na 93. Od rána zhruba do oběda bylo pěkně, polojasno a kolem 5-10°C, po obědě se počasí zhoršilo a šli jsme v lehkém dešti.

Monjo - Namche bazaar
19.3.23

Ráno začínáme snídaní a měřením kyslíku - Zahradník 91, Pavel 93 a já 88. Snídáme míchaná vajíčka a vaječnou omeletu. Odcházíme a jdeme do Namche Bazaar. Cestou se zastavujeme ve 2 místech, kde kontrolují všechny naše povolení. Cesta to není dlouhá, ale je to stále do kopce a zhruba na 6km vystoupáme o 700 metrů. V Namche kde budeme spát jsme ve výšce 3 400 m n. M. Na oběd se zastavujeme v baru/restauraci před kterou mají rozdělaný oheň a doufáme, že když topí venku, tak bude teplo i uvnitř. Bohužel není.
V restauraci se s námi dává dohromady do řeči nějaká němka, která se tu chová jako doma. Ptá se kam půjdeme, tak jí vše vykládáme a dost se diví, že je to hodně těžké. Pak se ptá odkud jsme - češi. A ona ježíši, tak to zvládnete, češi jsou hrozně blázniví. Já mám v německu záchrannou stanici v horách a máme tam samé čechy. Češi jsou největší blázni,” objednáváme si k obědu. Ta samá paní si jde po chvíli do kuchyně pro čaj a když přijde, tak se ptá “Kdo z vás si objednal steak z jaka?” a my s úsměvem odpovídáme “No přece všichni tři.”, tak na to kroutí hlavou. Po chvíli jde kolem a my zrovna jako dezert pojídáme jačí sýr. Tak to už jen kroutí hlavou a nic neříká.
Po obědě jdeme ještě do muzea šerpů a pak už na ubytování, kde mají dokonce i vlažnou sprchu, mejeme se a já peru trenky a ponožky. Akorát že když si sednu v restauraci, tak si uvědomuji, že nevím, jestli jsem umyl ty staré nebo nové. No co, to už je jedno.
U večeře si zase měříme kyslík, Pavel má 92-93, Zahradník a já 90. Zatím dobré.
Ještě doplňuji počasí, dnes celý den mraky, nic nevidíme a chvilkami mrholí. Přes noc napadlo trošku sněhu, ale než jsme došli do Namche, tak to roztálo.

Namche Bazaar - Kumjung - Khunde
20.3.23

Ráno si opět měříme kyslík, hned po probuzení to není nic moc. Pavel 86, Zahradník a já 83. Nahoře v rohu to je Zahradníkova krev. Pavel se dnes probouzí, že se v noci moc nevyspal a celou noc se budil a bolela ho hlava. Dnes máme aklimatizační den - začínáme v Namche Bazaar, jdeme nahoru na Everest view hotel, Kumjungu a do Khunde a vracíme se zpátky do Namche. Celý den by jsme měli strávit ve výšceokolo 3900 m n. M. a pak se vracíme zpět do 3400. Ráno vyrážíme směrem nahoru. Pavel zapomněl čerstvou baterku do foťáku, tak na něj čekáme u dětského domova. Zrovna si tu děti zkouší házet vlaštovnky z papíru. Jdu za jedním z nich a ptám se na papír - vytrhne stránku zue sešitu a dělám mu českou vlaštovku. Moc neletěla.
Když jsme přišli k hotelu Everest view, je taková mlha, že nic nevidíme, je to tu drahé, ale co nás nejvíc naštvalo, že jim zrovna nefunguje webová kamera. Takže nás nikdo neuvidí.
Pokračujeme do Khumjung a potom Kunde. Cestou potkáváme nějaké malé děti a kupujeme jim bonbony. Procházíme vesnice úplně stranou turistů. Plné místních na políčkách, co zrovna sází brambory. Vesnice plné jaků. Procházíme kolem Hillaryho nemocnice a místního lettiště.
Na ubytování chci nalepit známky na pohledy, ale vůbec nelepí. Jdu za panem domácím pro lepidlo, ale nemá. Pak přinese rozpůlenou ubařenou bramboru a přilepujeme to bramborou.
Večerní měření ukazuje, že aklimatizace pomáhá, Pavel i Zahradník 93 a já 92.

PS: Zapomněl jsem napsat, že ráno než vycházíme, musím pomocí Zahradníkovy tejpovací pásky opravovat botu. Začala mě uvnitř dřít vložka, tak část zalepuji a doufám, že vydrží.
Obědváme polévku z jaka.

Namche Bazaar - Tenboche
21.3.23

Ranní měření dopadlo o něco hůř, než jsme si po včerejší aklimatizaci představovali. Pavel se Zahradníkem 93 a já 91.
Přes noc nasněžilo, tak 15cm sněhu, takže ráno nasazujeme návleky a vycházíme. Je teplo, takže to taje, jdeme jen v triku a po chvíli je nám tak horko na nhy/lýtka, že sundáváme návleky. Stále ale jdeme v mracích/mlze a nic moc nevidíme. Kolem oběda začíná pršet a sněžit a zbytek dne je příšerně.
Celý den jdeme v 10cm hluboké břečce ze sněhu, bláta a jačích hovínek. Poslední kopec k vesnici s ubytováním už jdu z posledních sil. Uklidňuji se tím, že je to kvůli tempu co Pavel nasadil. Všechny předbíháme.
Ve společenské místnosti potkáváme čecha Michala a Polku Olgu, se kterými sedíme u stolu a bavíme se o našich plánech a jejich cestě na Island peak.
Michal vypráví jak je to s výškovou nemocí a že startší lidi moc netrpí na bolest hlavy. Tak na to hned Pavel říká, že on žádnou bolest hlavy nemá. Michal pokračuje, že to je tím, že starším lidem se už zmenšuje mozek a tak mají v hlavě víc místa. Tak se Pavlovi smějeme.
Večeříme opět dalbát a měříme kyslík - Pavel 82, Zahradník 87 a já 86.
Olga má vypálené brýle a tak jí říkáme panda. Večer co sedíme celou dobu sněží, uvidíme co bude zítra. Směrem k sedlům to není vůbec dobré.
Olgu z polska učíme prší a naučili jsme se, že žaludy se polsky řeknou žovendže.
Spíme ve výšce okolo 3 900 metrů a už mě docela bolí hlava.

Tengboche - Dingboche22.3.23

Dnes se probouzíme a konečně něco vidíme. Úplně jasno a z pokoje vidíme Lhotse, Everest a Ama Dablam. Konečně to začíná vypadat tak, jak jsme si na začátku představovali.
Jdeme na snídani a jsme tu poslední. Ve chvíli kdy přicházíme na snídatni, všichni už odcházejí. Z dnešní etapy mám docela strach. Meli by jsme spát o 600 metrů výš, máme ujít okolo 12 kilometrů ve výšce přes 4000 metrů.
Ráno na snídani poslední před námi odchází nějaký starší pán z čech, dáváme se do řeči, on jde sám do Everest base camp.
Ranní měření kyslíku Pavel 86, Zahradník a já 83. Vycházíme a dnes je to konečně paráda. Vycházíme a jdeme zasněženými rododendronovými háji. Jdeme po zmrzlém sněhu, je lehce pod nulou a svítí sluníčko. Jdeme všichni jen v tričku. Nádherné výhledy a tak hodně zastavujeme a fotíme. Po obědě občas přichází lehký mráček, oblékme už mikinu. Ve výšce 4200 m n. m. Jen v mikině furt super. Stále jsem ale ze všech nejpomalejší. Většinou mi sekunduje Zahradník a Pavel nám utíká.
Na druhou stranu dnes se cítím ze všech dní nejlépe. Nevím jestli je to tím sluníčkem, nebo profilem (většinou je to jen mírné stoupání, žádné trháky).
Před Dingboche Pavel navrhuje prodloužit si den ještě o jeden kopeček. Nesouhlasím a jdu přímo do Dinboche. Ostatní si přidávají. Nakonec mi to nedá a ten kopeček si vyběhnu z druhé strany a na kluky nakonec čekám nahoře já.
Fotíme vesničku, stupy a jaky a pokračujeme k ubytování. Na ubytování jdu zajistit skvělou cenu, smlouvám o každou stokorunu a když jdu klukům říct, že jsem usmlouval 2000 rupií, tak vidím, že oni pijou pivo za 2000 rupií.
Tkaže to, co jsem za 20 minut usmlouval, to mezitím Pavel se Zahradníkem prochlastali.
Zahradníkovi zažíná hnít prst po jeho úrazu na záchodě.
U večeře měříme kyslík a situace se dnes trochu otočila - Pavel 83, Zahradník 81 a já 85.
V restauraci je zima, kotlík nehoří, tak To jde Pavel zkusit zapálit. Otevře dvířka a říka “je to plný hoven.” když otevřel, tak mu vypadlo jedno hovno z kamen.
PS: U večeře k nám přichází majitel ubytování a říká nám, že včera v noci umřel nějaký slovák v Gorak Shep. V místě, kde by jsme měli spát za 5-6 dní (na výškovou nemoc).
Klukům po večeři klesl kyslík na 79-80, mě zůstává okolo 84 a tak v kartách vyhrávám už 8. Hru v řadě. Klukům to moc nemyslí.
Pavel nedostal skleničku k čaji a volá na číšníka “Eště one prosím”.
Večer si dělám zranění. Na záchodě jsou takové závlačky o kterou klepnu palcem a rozříznu si kůži u nehtu. Tady je to nebezpečné - Zahradník si udělal to samé před pár dny a teď mu to hnije.
Jo, a Zaradník dneska ztratil tenké rukavice.

Dingboche
23.3.23

V noci se mi moc dobře nespalo. Asi to bude tou pozdní večeří - steak z jaka a hranolky. No a taky tím, že mi v noci ten prst otekl a bolí.
Dnes máme v plánu aklimatizační výstup na Nankarthang. Potom návrat na stejné ubytování. V noci nám zamrzla voda, tak ani nefungují záchody a nemůžeme si vyčistit zuby.
Zahradník ráno nachází své ztracené rukavice u vedlejšího stolu. Sbalí je a jdeme na snídani. Za půl hodiny přišla paní, že jí sebral její rukavice. Že je měla na jejich stole. Měla úplně ty samé, jen bez smůly. Tak je Zahradník musí vrátit.
Dnes máme výstup z 4350 metrů až na vrchol Nankartshang ve výšce 5050 metrů. Je to teda něco, ale je nádherný počasí, od rána svítí, je okolo -5°C, ale na sluníčku je to ze začátku na tričko. Výstup je náročný a jsem vyždímaný. Pavel nám utíká a já se Zahradníkem jdeme skoro nastejno.
Nahoře zůstáváme nějaký čas, aby jsme si co nejvíce zvykli na výšku. Cesta dolu je mnohem rychlejší ale přicházíme úplně hotoví.
Měření kyslíku - Pavel 90, Zahradník 88 a já 94. Zatím jsme všichni v pohodě.
Cestou nahoru říkám klukům, že kdybych tady umrzl, tak mě mají sníst, ať z toho aspoň něco mají. Jen chci, aby vzali kousek domů, ať můžou ochutnat i ostatní.

Dingboche - Chukung
24.3.23

Ráno vstáváme a Zahradník vylézá ze spacáku a vypadá jako by celou noc škubal slepice. Pavel zase přichází že má nějakou bouli na hlavě, nebo možná dvě. Tak mu kokám do vlasů a má to celé spálené od sluníčka.
Ranní měření kyslíku v krvi - Zahradník 85, já 89 a Pavel 90.
Platím za poslední 2 dny v ubytování a platím 36 000 rupií, když k tomu připočtu 5000 za oběd jinde, tak máme denní průměr přes 20 000 rupií, což je o 3-4 tisíce víc než máme peněz. Asi budu muset jako pokladník zakázat ty piva a internety těm dvoum závislákům.
Dnes nás čeká přesun z Dingboche do 4340 m do Chukungu 4710m. Jdeme posledními zbytky zeleně a tak potkáváme poslední jaky. Do Chukungu přicházíme brzy a tak se rozhodujeme vyrazit nalehko ještě dál k jezeru Imro. Zatím vypadáme všichni super, včerejší aklimatizační výstup na Nankartshang, ani dnešní k jezeru vůbec nebyly v plánu a dáváme si je jako aklimatizaci před sedlem navíc oba výstupy lehce přes 5000m.
Na ubytování potkáváme tři izraelce, jednomu z nich je docela špatně, ale i přes to mají v plánu pozítří to nejtěžší sedlo.
Večerní měření vypadá, že se všichni dost vyrovnáme. Pavel, zvaný dědek bačkorář, alias rychlá střela má 83, Zahradník, přejmenovaný na náhradník má 80 a já 83. Jsem zvědavý, co mi ostatní vymyslí za přezdívku, potom co jsem je pojmenoval já.
Po večeři se Zahradníkovi dělá nedobře, má lehnou výškovou nemoc a měříme mu kyslík 73. Pavlovi po večeři taky klesá na 79.

Chukung25.3.23

Tak nakonec jsem večer vzal spacák a jdu spát k Zahradníkovi. Přes noc se mu už dělá dobře, ale i přes to se ráno rozhodujeme pro změnu plánů a zůstaneme ještě jeden den navíc. Náhradník není ještě úplně fit a navíc mu teče oko, ranní měření kyslíku - já 89, dědek bačkorář 83 a náhradník 80. Měříme místní paní a ta má kyslík 77. Mám pocit, že náhradník simuluje a jenom se mu už nechce.
Po snídani odcházím s dědkem bačkorářem na výstup na Chukung ri - 5550 metrů nad mořem, 850 metrů z ubytování. Náhradník zůstává na ubytování a léčí oko a hlavu.
Cesta nahoru je fakt náročná, sotva funíme. Pavlovi to dnes už tolik nejde a poprvé dotahuje on mne. Někde kolem 5300 metrů je takové kryté sedlo, kde zastavujeme na pití a svačinu a pokračujeme k vyššímu vrcholu. Posledních 150 výškových metrů je hodně těžkých, lezení po skále. Jsem na vrcholu, natáčím a čekám na dědka bačkoráře, který se objevuje asi po čtvrt hodině. Je docela hotový. Fotíme se, vybalujeme vlajku a po 15 minutách se otáčíme dolů.
Na ubytování přicházíme okolo 2 odpoledne, dáváme si polévku a Pavel odpadá do postele. Ani mu nestíháme změřit kyslík.
Zahradník šel nakonec kousek naproti nám a někde kolem 5000 se otáčel dolů.
Hned po jeho příchodu měříme kyslík - Já 84, Zahradník 78.
Kolem čtvrté přichází pán, co zrovna přešel poslední sedlo, v opačném pořadí, než my a vypadá úplně hotový. Měřím mu kyslík a má 90.
Celý večer mastíme prší.

Chukung
26.3.23

Dnes zůstáváme u Chukungu a odpočíváme před sedlem. Zahradník léčí oko.
Ráno zase měříme kyslík - Zahradník a já 85, Pavel 81.
Jdeme se projít po vesnici a udělat pár fotek, ale než se s náhradníkem převlečeme, bačkorář nám utekl a nenašli jsme ho. Ani když jsme 2x prošli vesnici. Sluníme se tedy na zápraží a odpočíváme na zítřejší asi nejobtížnější výstup.
Ve vesnici (když hledáme bačkoráře) narážíme na pěknou pekárničku a kavárničku, ale za trest mu o tom neřekneme.
Ve vedlejším pokoji se tu ubytovávají slováci. Jsou nemluvní a nechtějí se kamarádit.
Před večeří si měříme ještě kyslík - bačkorář 83, náhradník 81 a já 85. Myslím, že jsme připravení na zítřejší sedlo.
Vzhledem k tomu, co nás ještě čeká dál a k tomu, že Zahradník není úplně fit raději volíme ulehčení zítřejší etapy a najímáme si na zítřek nosiče. Chce 10 000 rupií a uvidíme, jak to dopadne. Při placení chceme platit dolary, protože nám už začínají docházet rupie. Bačkorář s Náhradníkem nakonec stejně do kavárny jdou, dobíjejí powerbanku a kupujeme nějaké buchty na zítřek. Utrácíme 7000 rupií.

Chukchung - Lobuche pyramid
27.3.23

Ráno balíme, snídáme a dáváme věci našemu nosiči. Platíme za 3 noci ubytování a jídlo 42 000 rupií.
Měříme si kyslík - Pavel 83, Zahradník 86 a já 85. Vycházíme v 7:15 a vypadá to, že jsme poslední.
Dnes nás čeká první sedlo, spousta lidí říká že to nejtěžší. Máme vycházet z 4700 metrů, přejít sedlo Kongma la 5535 metrů a máme v plánu spát v pyramidě, kterou tady postavili italové jako výzkumné středisko.
Je před třetí a jsme na ubytování. Tohle bylo teda něco. Jsme úplně vyždímaní, Zahradník šel poslední 2 hodiny jako zombie.
Ráno jsme vyšli a hned začalo stoupání. Jdeme nejprve po travnatých pláních a potom po kamenitých úsecích až se dostaneme na sníh. Celou dobu je nádherné počasí a fantastické výhledy.
Asi tak v půlce stoupání jde proti nám nějaká holka s nosičem s tím, že má výškovou nemoc a musela to otočit. Nevypadá nejlíp, nabízíme jí nějakou čokoládu, ale nechce, za další půlhodinu až hodinu míjíme nějakého američana, který byl s námi na ubytování, předbíháme ho a dozvídáme se, že je jediný, kdo jde nakonec přes sedlo. Ostatní z jeho skupiny to vzdali a sedlo obchází spodem.
Když ho předbíháme, nevypadá vůbec dobře a vůbuc si nejsme jistí, jestli to přežije. Když byl na ubytování, tak se tam choval hrozně arogantně, tak si z něj utahuju a říkám mu v půlce ať vydrží, že to je už jenom 7 hodin.
Jdeme se Zahradníkem napřed a když nás dožene náš nosič, tak říká, že už vyhazuje věci, co nejsou úplně nejnutnější. A tak Mingma získal 2 plechovky tuňáka a karimatku.
Jdeme na poslední výstup do sedla, to už je taková skála a posledních 100 metrů je lezení po kamenech. Tady se míjíme s moc sympatickým párem z Austrálie.
Cestou dolů Pavel utíká a já se Zahradníkem jdeme pomaloučku a povídáme si s Mingmou. Až teď zjišťujeme, že náš nosič vyšel před 24 lety Everest, že má 3 dcery, 14, 15 a 20 let a všechny studují v Indii a spoustu dalších věcí. Nejvíc mne těší, že kromě našich peněz získává ještě ty plechovky tuňáků.
Přicházíme skoro k Lobuche a zjišťujeme, že ledovec se změnil a místo přímé cesty skrz musíme sejíát asi o 2 kilometry níž a pak je zase na druhé straně vystoupat. Tenhle úsek je fakt vražedný a meleme z posledního. Procházíme kolem Lobuche a pokračujeme dál k pyramidě, která je asi 2 kilometry nad Lobuche.
Přicházíme s Minbim a Zahradníkem úplně hotoví. Ve společenské místnosti padáme do židle a nejsme schopní se pohnout. Strašná bolest hlavy. Když nás místňáci vidí, hned přibíhají s oxymetrem, aby nás zkontrolovali. Našim číslům se všichni diví, když vidí v jakém jsme stavu.
Minbi je super a hrozně moc se o nás stará. Úplně jako by jsme byli u něj v restauraci.
Sedíme ve společenské místnosti a čekáme na Pavla. Sice byl tak hodinu před námi, ale ještě tu není. Doufáme, že jenom zastavil na čaj někde a dorazí za námi. Za hodinu a půl přichází.
Před večeří jdeme ještě na prohlídku výzkumné stanice pyramidy. Večerní měření po jídle: Pavel 78, Náhradník 76, já 83.

Lobuche pyramid - EBC - Gorak Shep
28.3.23


Dneska se cítíme všichni dobře. Dokonce i vstávat se mi chce, tak v 6 kluky vykopávám z postele. U snídaně měříme opět kyslík, já a Pavel 83, Zahradník 81.
Dnes vycházíme z Lobuche - pyramida a míříme do Gorak Shep, to je nejvýše položená vesnice na světě, zhruba 5100 m n. M.
Cestou z Lobuche potkáváme skupinku izraelců, co s námi byli v Chukchungu. Dnes brzy ráno byli na Kala Pathar a pokračují dolů. Jejich vybavení je dost amatérské, tak se ani nedivíme, když říkají, že vůbec necítí prsty u nohou. Potom potkáváme další známou tvář - australan - hubený v modrém, s kloboučkem a brýlemi.
Přicházíme do Gorak Shep, necháváme tu věci a jdeme do základního tábora Everestu. Cestou míjíme stouky jaků a docela dost lidí. Bohužel všichni tady chodí do EBC a pak můžou jít zpátky dolů. Tak to budeme muset ty 2 dny vydržet.
V základním táboře se potkáváme s australanem, kterého potkáváme už 4 dny a bydlel s námi v Chukchungu. Bohužen nám říká že jeho přítelkyni je špatně a tak šel sám a ona leží na pokoji v Lobuche.
Fotíme se v táboře, fotíme Everest, fotíme ledovec a nakonec je to moc krásný den. Když odcházíme, prosí mne nějaký pán, jestli je vyfotím. Jo vyfotím, jsou to češi, co bydlí ve stejném ubytování jako my.
Přicházíme na ubytování kolem 3 a měříme se - Zahradník 69, Pavel 75 a já 81.
Mám stále spoustu energie a tak přemlouvám kluky, ať se mnou jdou ještě na Kala Patthar. Jsou vyřízení a nechce se ani jednomu. Mě se nechce sedět zbytek odpoledne na ubytování a tak se rozhoduji, že si nejvyšší kopec celé expedice vyběhnu sám na západ slunce.
Beru si Zahradníkovu čelovku jako zálohu kdyby mi došla baterka a druhé gopro a vyrážím do výšky 5648 metrů sám. Cesta nahoru je hrozná , pořád do prudkého kopce a chvátám, abych stihl západ slunce.
Cestou předbíhám jednoho člověka, v půlce kopce vidím, že to zabalil a jde dolů. Přede mnou jsou ještě 2. Ti to na vrchol zvládají a s jedním z nich se dávám do řeči a zůstávám nahoře až do tmy, aby ani jeden nemusel jít sám.
Je to profesionální fotograf z bulharska. Po západu slunce se dělá nahoře ukrutná zima. Určitě pod -20°C. Skoro za tmy vyrážíme dolů, nasazujeme čelovky a asi hodinu jdeme dolů. Na ubytování klepu na okno tam, kde vidím kluky a jsem rád, že je teplo.
Sedíme chvíli s čechy, které jsme potkali v EBC. Měříme kyslík - Pavel 79, Zahradník 75 a já 84. Dáváme si pivo na úspěch a jdeme spát.
Teda nejdeme spát, ale v 9 nás vyhazují z restaurace způsobem, že zhasnou a čekají co uděláme.
Večer musím na záchod. Je jich tu několik a každý je super případ. Jeden je díra ve schodech, tam se nedá nic dělat. Tak jdu na jiný a tam je to zase tak zamrzlé, že bych na vykonání potřeby potřeboval mačky a cepín. Na podlaze je centimetr ledu a mísa se zalévá plechovkou v sudu vody, který už zamrzl. Proto je tam připravený sekáček.

Gorak Shep - Dzonghla
29.3.23

Ranní měření kyslíku: já 82, Pavel 75 a Náhradník 74.
Po ránu cítím stejnou energii jako včera, tak už ani nejí cukr, aby mi kluci stačili. Ráno u snídaně potkáváme čechy ze včera. Vstávali na východ slunce na Kala Pattar se svými nosiči a průvodcem. Dneska mají jít stejnou trasu jako my, do Dzonghly.
Po snídani se balíme a Pavel se dlouho rozhoduje, jestli půjde na záchod tady nebo až večer, za 15 km. Nechtějí se mu nasazovat mačky, když jde kadit. Podlaha zamrzlá, sud s vodou na splachování zamrzlý, špína všude i na stropě. Lepší jít venku za kamen i v těch -10°C.
Odcházíme z Gorak Shep a jdeme dolů. Náš cíl je Dzonglha. Nejbližší vesnička před zítřejším sedlem.
Odcházíme kolem 8 a po půl hodině opět potkáváme australský pár, který s námi bydlel u Chukchungu a kluka jsme potkali včera v základním táboře Everestu. Dnes jsou už oba. Holce se udělalo lépe. Jdou na Kala Pattar.
Jdeme kolem Lobuche a Pavel vidí kavárnu/pekárnu. Jsme zase o 5000 rupií chudší. Už jim to nebudu tolerovat.
Cesta do Dzonglha se kousek pod Lobuche odpojuje z hlavní trasy do EBC a tak dodtud už jdeme sami. Nádherná cesta po travnatém svahu s výhledy na skalnaté a ledové vrcholky a dramatické mraky. Do Dzonglhy přicházíme okolo půl 3 odpoledne, dáváme si večeři/oběd a jdeme do veečera mastit karty. Asi hodinu a půl po nás přicházejí češi, co jsme včera potkali a i s nosičem a průvodcem se ubytovávají na stejném ubytování jako my.
Teď se dozvídáme, že v tom sedle, Kongma la se ztratil nějaký japonský turista, buď ten den, co jsme šli my, nebo den potom. Už ho nenašli.
Večerní měření kyslíku: Já 88, Zahradník 78 a Pavel 81.

Dzongla - Dragnag
30.3.23

Dnes nás čeká přechod přes sedlo Cho la ve výšce 5420 metrů nad mořem. Ranní měření: Já 91, Pavel 81 a Zahradník 83.
Vstáváme v 6, ale snídaně a balení nám moc nejde a tak vyrážíme až ve ¾ na 8. Cesta k sedlu není moc dlouhá, za zhruba 2-3 km po skoro rovině začínáme stoupat po kamení/skále asi další hodinu až přicházíme k ledovci.
Před ledovcem dáváme pauzu na svačinu a nasazujeme mačky/nesmeky. Cesta přes ledovec je krátká, asi půl kilometru a končí 20 metrů vysokou skálou. Na ní už je sedlo. Ze sedla jsou nádherný výhledy. V sedle uvazuji vlaječky a v mačkách začínáme klesat. Tohle je asi první úsek, kde mačky opravdu potřebujeme. Klesání je prudké a zledovatělé.
Od klesání ze sedla jdeme chvilku po rovnině a pak se to začíná střídat - klesání/stoupání a končí se dlouhým kamenitým klesáním.
Asi v polovině cesty ze sedla do Dragnagu doháníme čechy ze včerejšího ubytování, ptáme se jejich guida na ubytování a pokračujeme dál.
Pavlovi dnešní den trek vůbec nechutná, stále ztrácí a na ubytování si jde hned lehnout. Není hold každý den posvícení.
V Dragnagu se jdu umýt do řeky. Beru nNáhradníka jako kameramana, čistší náhradní oblečení a mýdlo. Voda má sotva 1°C a vzduch tak -5°C. Po půl minutě v řece myslím, že mi umrzly prsty u nohou. Vyskakuju ven, rychle se oblékám a utíkám na ubytování. Tady všichni místňáci kroutí hlavami. Večer přichází na řadu dortík a lokši - Jana, holka z českého páru má dnes narozeniny. Takže narozeninová párty. Místní kuchařka a jejich průvodce udělali dort, čepičky a lokši - místní rýžovou pálenku. Dnes ponocujeme až do 9.

Dragnag - Gokyo
31.3.23

To byla zase noc. Nejprve jsem ještě zmrzlý zalezl do spacáku pod peřinu. Za hodinu je mi horko, tak vylezu ze spacáku a jdu jen pod peřinu. Za hodinu je mi zima, tak vyměňuji peřinu za spacák.
Ráno se budíme, tam kam dýchám na polštář/peřinu je kus ledu. Zamrzlá voda, zamrzlá okna.
Ráno se měříme a vypadá to, že lokši funguje jako kalibrační nápoj - všichni máme 86. Vypadá to, že počasí nám moc přát nebude a je proti dokončení 3 sedel. Podle předpovědi má dnes v poledne začít sněžit, a do zítřejšího večera nepřestat. Předpověď říká 30 cm sněhu během těchto 2 dnů.
Místo přímé cesty do Gokyo dnes tedy měníme plány a volíme cestu dolů, navštívit pár vesniček, kde nechodí žádní turisté, protože jsou úplně mimo turistické trasy.
Sněhová bouře nahoře asi nebude nic moc, tak doufáme, že dole to bude trošku lepší.
Jdeme tedy z Dragnagu směrem dolů do údolí, přes vesnice Chugima kharka, Chharchung, Chnamtyang, Tsom Teng, Nha a pak směrem nahoru do Gokyo.
Ještě že jsme dnes zvolili tuhle cestu. To jsou fakt neskutečně autentické vesnice. V první vesničce procházíme, nikde nikdo, všude jen spousta jaků a v půlce vesničky nás potkává místní pastevec a beze slova prochází kolem.
V druhé vesničce vychází z baráčku paní a směje se na nás. Do té doby, než jí začneme fotit - to se začne stydět.
Ve třetí vesničce vidíme na jednom dvorku kluka, jak si hraje sám fotbal - kope do kopce a čeká až se mu vrátí míč.
Ve čtvrté vesničce paní obdělává políčko a když jí Pavel vleze na zahradu, je naštvaná a vyhazuje ho.
Ve vesnici Nha je jediný baráček, co vypadá turistům vstřícně a tak tam jdeme shánět oběd. Přichází paní, úplně ušmudlaná, ruce černé, podle vůbně to vypadá na ruce od popela a jačích hovínek. Ty ruce má stejně černé když nám jídlo přináší, ale to je tady asi normální.
Po obědě vyrážíme nahorů, paní nás posílá 10 minut do kopce, že tam bude most přes řeku. Kluci jí asi moc nevěří a tak po 5 minutách míří k řece, že jí někde po kamenech přeskáčeme.
Pavel jde první, dá 7 kamenů a zbývá poslední, ale ten vypadá dost namrzlý a hodně přes metr daleko, tak Pavla odvoláváme zpátky, to nepůjde. Stále mi moc nevěří a tak jdou furt kolem řeky. Já jdu do kopce a za chvíli jsem za mostem a čekám na ně.
Začíná sněžit a předpověď se potvrzuje. Nám zbývají ještě asi 2 hodiny do Gokyo. Nedá se nic dělat a tak jdeme do Gokya i ve sněhové bouři.
Přicházíme do Gokyo a už z dálky máváme guidovi od českého páru a jdeme do stejného ubytování jako oni.
Nejlepší ubytování za celou dobu. Dáváme si burger a načínáme víno. Po víně druhé a pak třetí. Ochutnáváme místní vína, předpověď je špatná a tak to vypadá, že zítra zůstaneme tady. V Gokyo sněži, je zima, ale jezero je rozmrzlé. Už se těšíme, až něco uvidíme. Do vesnice jsme přišli ve sněhové bouři s minimální viditelností.

Gokyo
1.4.23

Ráno měříme - Pavel 85, já 87, Náhradník 80. Ráno je nakonec docela pěkně, předpověď se úplně nenaplnila, je polojasno. Bohužel polojasno tak divně, směr, kterým máme jít - jezero a sedlo jsou celé v mracích a druhá půlka oblohy, ta která nás vůbec nezajímá je úplně jasná. Rozhodnutí je jasné, čekáme na zítřejší počasí. Dnes se projdeme po okolí Gokyo.
Jdeme z ubytování kousek zpátky na ledovec, tam jsou malá ledovcová jezírka, výhled na Cho oyu a spoustu okolních vysokých hor.
Sedíme na kamenech a rozhlížíme se… a najednou zemětřesení! Není to nic moc silného, ale je to celkem cítit. Slyšíme, jak se z protější hory utrhla lavina. My jsme daleko a nemusíme se bát. Snad tam zrovna někdo nebyl.
Trochu jsme se vyděsili a jdeme raději k ubytování zjistit, co a jak máme dělat. Na internetu hledáme podrobnosti - bylo to zemětřesení asi 50 km od nás se sílou 4,5 magnituda. Takto silné zemetřesení je tady průměrně jednou za 5 let. Takže jsme měli docela štěstí, že jsme ho tu zastihli. Máme trochu obavu z noci, asi si raději sbalíme baohy, kdyby jsme museli utíkat. Tak to je určitě největší událost dnešního dne.
Jinak stále platí, že počasí nám úplně nepřeje. Od oběda začíná lehce sněžit a sněží až do noci. Snad ráno bude lépe a poslední sedlo zvládneme. Dnes od rána do oběda to bylo jakž takž, sice sedlo většinou v mracích, ale zbytek cesty nevypadal špatně. Snad to bylo dobré rozhodnutí, odložit to o den.

Gokyo - Renjo la - Thame
2.4.23

Ráno vstáváme v 6, čeká nás dlouhý den. Měření kyslíku: Zahradník 86, Pavel 83 a já 81.
Dnes máme v plánu přejí t poslední sedlo Renjo la a dojít do vesnice Lungen. Asi 15 kilometrů se sedlem ve výšce 5350 metrů.
Ráno máme se Zahradníkem k snídani mysli s mlékem a jablky. Je to nejhorší snídaně za celou dobu. Mysli vypadá, že jim za ty roky tady zplesnivělo a horké jačí mléko to už moc nezachrání.
Během snídaně vidíme asi 3 skupinky, co míří k sedlu. Jako vždy, na to už jsme zvyklí, jdeme do těžkého dne jako poslední. Všichni vyšli asi půl hodiny až hodinu před námi.
Vycházíme z Gokyo ve výšce 4790 metrů, kolem jezera a rychle stoupáme.
Ze začátku mi to moc nejde, ale kolem 5000 metrů se to otáčí a začínám klukům utíkat. Na vrcholu, v sedle, na ně nakonec čekám asi ¾ hodiny. Během stoupání předcházím pár z Dánska. Moc milí lidé. A po nich ještě 2 holky z Kanady s jejich průvodcem a nošičem. Ty 2 mají v plánu dojít dál než my, asi o 8 km. To mi nedá a začínám nad tím přemýšlet.
Dnes je fakt dokonalé počasí, skvělé rozhodnutí počkat o den. Do sedla přicházím jako první a je skoro bez mráčku, když přichází kluci, už je to napůl pod mrakem. Fotíme se v sedle asi hodinu, svačíme a bažíme po posledních pohledech na nejvyšší kopce planety, než odejdeme ze sedla do údolí.
Cestou a pak nahoře se bavím s holkama z Kanady, takové trochu bláznivé. S párem z Dánska si máme víc co říct.
Na vrchol kluci prichází těsně před nimi. Je to náš poslední vrchol, takže na jeho oslavu neseme nahoru místní rum z Everestu. Malá placatka nakonec koluje mezi námi třemi, dánským párem, i šerpy těch holek z Kanady.
Dánové jsou moc překvapení a je s nimi dobrá řeč. Po všech oslavách pokračujeme dolů. Těsně pod sedlem potkáváme velkou skupinu co míří nahoru. Bohužel už se jim trochu pokazilo počasí a nahoře jsou mraky.
Je tu tolik čerstvého sněhu že ani mačky nám úplně nepomáhají. Klouže to dolů dost.
Kolem druhé docházíme do Lundgen, kde by jsme měli spát. Pavel už je unavený, ale s Náhradníkem ho přehlasováváme, že se najíme a jdeme dál.
Je hrozná zima, za chvíli se do toho přidává sníh a není to nic moc.
Kolem 5 dorážíme do Thame. Máme za sebou 800 metrů nahoru, 1500 metrů dolů, 23 km vzdálenost a sedlo přes 5300 metrů vysoko. Asi nejtěžší den.
Máme za sebou poslední velký den. Podle mne druhé nejtěžší sedlo, podle Pavla nejlehčí, podle Náhradníka nejtěžší stoupání.
Každopádně určitě nejhezčí sedlo ze všech. Jezero Gokyo je nejfotogeničtější místo celého výletu.
Večer přicházíme do Thame, o 10 km dále než bylo v plánu. Ubytováváme se v Alpine cottage a slavíme úspěch. Tolik piv tu ještě nikdo nevypil.

PS: Zahraník je smutný, že se mu cestou dolů nepovedlo zapnout gopro. Při sestupu mi podjely nohy a sednul jsem si na krosnu na spacák.
Cestou dolů ze sedla bylo tolik čerstvého sněhu, že ani moje mačky na to všude nestačily.
Díky prodloužení dnešní etapy ušetříme jeden den a měli by jsme být v Kathmandu o den dřív. Do Lukly nám zbývá asi 25 km.
Měření kyslíku po 4 pivech a večeři - Pavel 84 a prý to ještě dojde, Náhradník 90 a já 90.
Tk oslava se protáhla a ponocujeme až do půl 9. Nakonec jsme jim tady vypili všechny piva, co tu měli. Celkem asi 12.

Thame - Benkar
3.4.23

Ráno ostatní stávkují a měřit se nebudou.
Platíme útratu, není to zas až tak hrozné.
Hned po snídani balíme a kmitáme, ať ujdeme co nejvíc směrem k Lukle. Většinu první poloviny jdeme v lesíku, ve stínu a asi za 3 hodiny přicházíme do Namce Bazar. První jdeme na naše ubytování před dvěma týdny vyzvednout uschované věci. Dáváme si pití, ať jim uděláme nějakou útratu a pokračujeme dolů do městečka na jídlo.
Na jídle Pavel píše dopisy a pak jdeme na poštu je odeslat.
Pošta je otevřená, ale pošťačka nikde. Jdu jí shánět do nejbližší restaurace. Paní hospodská mi pomáhá hledat. Když dojdeme do pošty, tak už tam pošťák sedí a Pavel na mě mává, ať to jdu vyřídit. Bohužel máme koupené a nalepené staré známky. My máme 2x35 rupií a teď je potřeba do Evropy 100 rupií. Pán jako většina tady neumí moc počítat a tak neví, jakou známku nám prodat. Dokupujeme teda 50 rupiovou známku na každý pohled a říkáme mu že to musí stačit.
Po poště kupujeme pár suvenýrů. Mezi nimi je zvonec z jaků. Bohužel díky němu jsem stejně jako na začátku vyloučen z party a musím jít sám. Jako jak. Zvonec mám totiž pověšený na batohu zvenku a přidržuji ho jenom když míjím jaky, jinak jdou totiž za mnou. Že jdu sám mi moc nevadí, je to totiž zábava, když se všichni otáčejí a hledají kde jsou jaci. Většina reakcí je překvapení a pobavení. Paní říká: Ježišmarja, to jsem se lekla. To jste vy. Já jsem si myslela, že to je mnohem horší. To když jsem jí dohnal a předběhl. Kluci se mnou nechtějí jít, ale sundat to odmínám.
Docházíme do Benkar. Máme v nohou asi 25 km a 7,5 hodiny chůze. Paní u které bydlíme má mladou dceru a tak se jí snažíme domluvit Náhradníkovi. Třeba tady bude dělat nosiče. Nebo zahradničit, když má ty vysokoškolské znalosti.
Kolem 7 se paní domácí přidává k nám a chce se s námi bavit. Sice neumí moc anglicky, ale dozvídáme se vše, co nás zajímá. Holka, co tu pracuje není dcera, ale brigádnice od vedle. Odhad správný, je jí 15. Paní má 2 dcery, provdané ve vedlejších vesnicích v hotelech. Dále má syna který je doma a má koně. Paní nám nabízí koně do Lukly za 800 rupií za osobu.
Dozvídáme se, že tu má hosty, občas jednoho, občas 2, občas 3 a většinou nikoho. Proto se tak snaží. Dostáváme popcorn zdarma, chilli k momo, jablko a jarní salát. Paní s námi sedí celý večer u ohně, sice neumímoc anglicky, ale snaží se bavit.
Kolem 9 přichází paní s uzeným jačím sýrem - kostky tvrdší než kámen. Kluci to tu koušou asi hodinu. Já radši říkám, že musím jít ven čůrat a zbytek kostky hážu do řeky.
S paní koukáme na Hlas Nepálu. Paní se to moc líbí, ale když dostane Náhradník ovladač, je všechno pryč.
Večerní měření kyslíku - Všichni máme 92 kyslík a kolem 70 tep.

Benkar - Lukla
4.4.23

Poslední den v horách. Čeká nás asi 12 posledních kilometrů.
Nesu zvonec, a tak jsem i dnes vyloučen. Musím jít zase sám. Asi v první polovině jdu a slyším zvonec z jedné restaurace - to je známka toho, že mám zastavit. Vidím Zahradníka, jak pije točené pivo - to je známka toho, že se blížíme k civilizaci. Jinak je cesta nudná, bez nějakých extra výhledů a to co nám na začátku přišlo super, za tím se dnes ani neotočíme.
Nejhorší na dnešní poslední túře je, že její konec je úplně bez konce. Z posledních 3 km se stávají poslední 3 hodiny bez konce. Když už konečně vidíme Luklu, půl kilometru před koncem, přicházíme k ležícímu pánovi - celý dav lidí ho jen obchází a překračuje. Snažíme se mu pomoci, dáváme mu poslední jídlo a hledáme pomoc - jdu do poslední vesnice přivolat pomoc a tam mi všichni říkají ať ho necháme ležet, že je jenom opilý.
Po příchodu do Lukly hledáme ubytování. Potkáváme se s čechy, co jsme potkali nahoře a jdeme na večeři. Trošku většší výběr jídla ale kvalita stále ještě nevalná. Kupujeme pár suvenýrů a jdeme do irského pubu.
Pavel zase perlí se svou angličtinou. Hellou slečno, our televizor …. Nefunguje. (tuto větu vyplodí po půl minutě přemýšlení).
Pod irským barem je diskotéka, kluci tam pouští z telefonu českou muziku a ani jim nevadí že tam už nikdo není. Mě to tam už nebaví, tak jdu domů dřív. Mám nápad koupit klukům něco na snídani - zítra v 5 vstáváme, letíme a jedeme autem do Kathmandu. Jediné, co je otevřené je ovoce a zelenina.
Kupuji velký svazek špenátu, celý květák a pár rajčat. Ráno koukám, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Lukla - Kathmandu
5.4.23

Ráno v 5 vstáváme, balíme a jdeme na letiště.
Tašku květáku a špenátu beru s sebou..
Na letišti vypadám jako místní zelinářka.
Přes kontroly procházíme asi za 5 minut, potkáváme se s němci, které jsme viděli nahoře a s 2 čechy a jejich průvodcem. Průvodce se směje, co to vezu do Kathmandu.
Hned první letadlo dne je naše a odlétáme. Let trvá sotva čtvrt hodiny, docela to háže. Na letišti v Ramechapu na nás má čekat auto. Agenturu nacházíme, auto s ní ale problém je, že údajně nedostali peníze. Hádáme se s nimi a voláme Sukovi. Nakonec se to nějak vyřeší a jedeme zadarmo.
Je to hrozná cesta, rozbitá a plná zatáček. Hned chápeme, proč má Pavel poblitý dveře. Ráno při cestě sem to asi nějaký slabší jedinec nevydržel a musel blinkat z okénka. Cestou vidíme vlka a opice.
Je to sice asi 150 km, ale jedeme to přes 4 hodiny. Kolem 11 zastavujeme na oběd - všichni si dáváme stejné kari a je to po 3 týdnech nejlepší jídlo na světě.
Pokračujeme zastávkou u místní kořenářky, co dělá nějakou specialitu s chilli a pak už přijíždíme do Kathmandu.
Ubytováváme se ve stejném hotelu jako při příletu na začátku a bereme si věci, co jsme tu nechali.
Jdeme na jídlo - opět kari a po nákupech končíme v české hospodě Honzy Trávníčka.
Tady se zase potkáváme s párem zeshora a ještě s jedním, novým, kteří teprve začínají. Ty trochu vystrašíme a tak jdou asi v 1 ráno k nám na pokoj, aby jsme je vybavili lékárnou a dalšími potřebnými věcmi.
Poslední měření kyslíku - všichni 97.

Kathmandu
6.4.23

Po snídani bereme taxi a jedeme kousek z Kathmandu, do Bhaktapuru - staré město s mnoha chrámy.
Cestou nám taxikář nabízí že tam na nás počká a že nás bude vozit celý den. Po chvilkce smlouvání se domlouváme, vysazuje nás před bránou a čeká. Bhaktapur je velmi stará vesnička, ve které to ale vře. Normální život, samé obchody, žádné uzavřené město připomínající muzeum. Prohlídka nám trvá skoro 2 hodiny.
Je poledne a jdeme na oběd. Znovu poznáváme tupost nepálců. Na oběd jdeme jen se zahradníkem, Pavel je sám v kavárně na dortu. Objednáváme si podle obrázků nade dveřmi první 2 jídla. Když jsou první, tak budou určitě nejlepší. Kuchař vypadá že rozumí a začíná se chystat. Ptám se ještě, jestli je k tomu chapati, nebo něco jiného. Chapati ne, říká kuchař a už se moc nebaví. Necháváme ho dělat, no co, něco nám přece dá.
Za chvíli se kuchař otočí a říká - choila je trochu pálivá, nevadí? Ne, odpovídáme. Za 5 minut dostaneme nějaký maličký talíř s jídlem a v tom zapíchnutá 2 párátka. Je to studené, ani nám to neohřál. Říkáme si tedy, že nám to dal asi ochutnat, ať víme, jak to pálí.
Dojedli jsme a koukáme na kuchaře jak dělá jídla. Restaurace je to malá, 3 stoly, stará a hrozně špinavá. Jsme tu sami, tak snad to nebude moc trvat.
Za chvíli přišel Pavel. Sedíme 5 minut, pak 10, pak 20 a furt nic. Po půl hodině vstávám a ptám se, kdy dostaneme tu choilu a kachilu. Vy jste chtěli choilu a kachilu? Překvapený kuchař. Nevíme co tam celou dobu dělal, ale nic pro nás. Vidíme že tam má hranolky, tak si ještě k tomu přidáváme hranolky.
Když nám přináší pidi porci hranolků a za chvíli k nim porci kachily, dochází nám, že to asi nebyla ochutnávka, ale normální porce. Dneska se asi nenajíme.
A když nám přináší ještě druhou porci choily, kterou narychlo opražil a maso je úplně tvrdé, vstáváme a raději odcházíme. Odjíždíme do chrámu boudha stupa. Tady z toho udělali úplně nákupní středisko - kolem celé stupy není kousek místa, kde by někdo něco neprodával. Z Boudha stupa míříme k chrámu pashupatinath. Jedná se o nejposvátnější hinduistické místo v nepálu. Na tomto místě každého hinduistu, který zemře spálí a hodí jeho popel do řeky Bagdati.
Když dorazíme, právě probíhají asi 3 obřady a jeden se právě připravuje.
Vidíme, jak mrtvolu ležící na hromadě dřeva přikryjí, v modlidbách celá rodina několikrát obejde a pak zapálí.
Celý tento obřad probíhá ještě v den, kdy daný umře. Celé spálení trvá několik hodin a celou tu dobu zůstávají všichni muži na místě a postupně si oholí vousy, vlasy a obočí.
Až vše dohoří, splachuje se popel do řeky a celá rodina nesmí týden domů a bydlí v místním chrámu.
Zvláštní je, že můžete přihlížet tak blízko, obcházet oheň, fotit i točit. Potom už odjíždíme k ubytování a jdeme na večeři. Na večeři za námi za chvíli přichází nějaká holka a mluví česky, tak jí zveme k nám ke stolu. Mluví o sobě, učí se tady jógu a doma jí pak vyučuje. Teď byla 3 měsíce v Indii a nyní jí čeká měsíc v Nepálu. Vyptává se na naší cestu, ráda by tam chtěla taky. Od toho jí ale odrazujeme, nemá vůbec žádné zkušenosti, nikdy nikam nelezla/nešla a nemá ani žádné vybavení.
Nakonec si říkáme, že je asi dobře, že zavedli pravidlo povinného průvodce a že ho zavedli kvůli takovým lidem.
Když mluvíme o výškové nemoci, tak se ptá - to je jako, že když se díváš dolů a je ti špatně?
Kroutíme hlavami - ona tam fakt nemůže.
Večer se protáhl a spát jdeme zase docela pozdě.

Kathmandu
7.4.23

Dnes nás čeká poslední den v Kathmandu, celý zůstáváme ve městě.
Ráno na snídani si Pavel a Zahradník objednávají ovocný salát. Kuchařka někam odbíhá a přichází s plnou taškou.
Za chvíli Pavel dostane salát. Po 10 minutách já dostanu špagety. A Zahradník nic - stejná situace jako včera. Musíme se připomínat aby jsme dostali vše. A nikomu to tu není vůbec divné, že tu sedíme 3, proč by jsme si objednali jen 2 snídaně?
Jdeme taxíkem k chrámu s nejlepší vyhlídkou na město, přezdívaný opičí chrám.
Vyhlídka teda nic moc, všude samý smog, ale chrám je pěkný. Všude kolem opice.
Odjíždíme směrem na náměstí Durbar square - to je takové centrum města s několika starými chrámy a prezidentským palácem.
Odtud jdeme už pěšky směrem k ubytování, v této části města je to hlavně pro místní.
Pokupujeme, večeříme a před půlnocí budeme odjíždět na letiště a už nám to bude končit.